Jak na domácí úkoly?

Už jako dítě školou povinné jsem přemýšlela nad tím, jak bych jisté situace do kterých byli postaveni mí učitelé, vyřešila já. Vím, že práce učitele není lehká, ba naopak, přesto jsem se neubránila dojmu, že 60% mých učitelů byla jaksi vyhořelá, nebo pro práci učitele nevhodná. Je to, řekla bych, malými platy učitelů. Jistě by v našem základním školství bylo mnohem více zajímavých osobností, kdyby nástup kariéry učitelství měla i nějakou lepší vyhlídku, než plácat se s malým platem, být denně vystaven obrovské zodpovědnosti za děti a ještě ke všemu šikaně ze strany dětí. Je mi jasné, že hovořit celý den je velká zátěž pro hlasivky, že po příchodu domů práce nekončí, nýbrž čekají tam písemky na opravení a že potkávání rodičů může být dosti nepříjemným zážitkem. Stejně tak pozdější potkávání odrostlých žáků, kteří dělají, že svého učitele nevidí, aby nemuseli zdravit tu krávu, protože jim dávala spoustu nudných domácích úkolů, či poznámek. Jak vím, že se někteří učitelé zdravení minimálně od odrostlých žáků děsí? Protože jako jediní občané města, které potkávám, se při chůzi městem automaticky stáčí pohledem jinam, aby to byli oni, kdo ignorují a předcházeli tak trapnému tichu ze strany bývalého žáka. Věřte mi, že bych kolikrát ráda pozdravila svého učitele z dětství, ale to by znamenalo zastoupit mu cestu, strčit hlavu před jeho obličej a zavolat: „Dobrý den, paní Kadrnožková!“ – což jistě uznáte, není nejvhodnější, ani nejpraktičtější.

Ještě tedy k tomu mizernému platu. Znám mnoho zajímavých a úspěšných osobností, co by byli přímo dokonalými učiteli. Mají charisma, umějí zaujmout, umějí si sjednat respekt, o svém oboru jsou schopni nadšeně vykládat celé hodiny… Tak si představuji ideálního učitele.  Jenže když se jim zmíním o tom, že by v tomto oboru měli úspěch a mohli by zaujmout spoustu dětí, říkávají, že by se jim to taky líbilo, ale kvůli vyhlídce nízkého platu si vybrali raději jinou cestu.

Ale abych se dostala k těm domácím úkolům. Jistě se vám taky občas stane, že máte záblesk-kdy se vám na moment vybaví nějaká emoce z dětství. Stává se mi to například když jdu na procházku se psem a jdu kolem školy, procházím se po chodníčku, kudy jsme chodívaly jako děti. Najednou Prásk! a jakoby mě někdo poslal 10 let zpět, stáhne se mi žaludek, lehtá mě za krkem a cítím nepříjemný pocit. Z toho, že zase bude nějaká nečekaná písemka, že jsem zapomněla na nějaký domácí úkol, nebo že se stanu terčem posměchu spolužáků, ať už z jakéhokoli důvodu. A tak to bylo každý den.

Stejně tak se mi nedávno vybavil pocit, jaký jsem mívala, když jsem musela psát další domácí úkol, který kromě své nudnosti neměl snad další jiný význam. Připadalo mi to jako pomsta ze strany učitelů, za všechna příkoří, co jsme jim za ty hodiny nachystali.

Byla jsem klasický dvojkař. Mírná převaha jedniček, časté dvojky a občasné trojky. Moc jsem se učit nemusela, stačil mi výklad ze školy.

Přemýšlela jsem nad tím, že by bylo fajn, kdyby moje budoucí děti, pokud by měly dobrý průměr, nemusely ty otravné domácí úkoly dělat. A když už, tak aspoň nějaké zajímavější úkoly než jen opakování cvičení ze školy. Vypracování referátu, to byla aspoň zábava, ale slovní úlohy jen s minimálními obměnami, nudné doplňování i/y a další podobné neatraktivní úkoly, mi připadají, že od učení spíš odrazují, než aby motivovaly zajímat se o předmět více. Je jasné, že v matematice nelze pokaždé vymyslet zábavný domácí úkol(ale našly by se výjimky). Ale proč by měly děti otrocky dělat to samé pořád dokolečka, když jim ta látka nedělá problém, místo toho aby měly po škole zaslouženou pohodu? Přece jen jsou to pořád děti a tak jsem přesvědčená, že vyžadovat od dětí i v období puberty stejnou pracovní zodpovědnost jako od dospělého je trochu přehnané, času na to budou mít dost. 7 hodin byly ve škole, mnohé pak i v zájmovém kroužku, proč by se měly vracet domů a ještě dělat domácí úkoly, když by si měly hrát? Při přemýšlení nad úkoly společně s mou kamarádkou, která problém vidí zase z pohledu učitele (některé děti prostě musí dělat domácí úkoly povinně, jinak by se neučily vůbec, jejich rodiče se o to nestarají, nemůžu dát úkol jen jednomu dítěti), mě napadla jedna myšlenka.

Představme si situaci. Přijdete do školy a vaše učitelka vám řekne, že od teď bude oproti loňsku změna v systému dostávání domácích úkolů a písemek.

Děti zpozorní, pravděpodobně budou čekat nějaký podraz. A taky že jo 🙂

Učitelka vám poví, že písemka se bude psát každý (týden, měsíc-doplňte podle uvážení). A že do první písemky nebudou povinné žádné domácí úkoly.

Tyto dvě věty budou přijaté pravděpodobně s rozpaky. Na jedné straně příslib pravidelných písemek, na straně druhé vyvázání se z povinnosti psaní domácích úkolů do první písemky, se strachem co bude po té první.

Pak vám sdělí, že podle výsledné známky z písemek se bude odvíjet vaše povinnost psát domácí úkoly. Jedničkáři nemusí psát žádné domácí úkoly, dvojkaři dostanou krátké domácí cvičení (aby se neřeklo),trojkaři dostanou zhruba stejný domácí úkol (rozsahem), jaký dostávali dříve, a čtverkaři a pětkaři by dostali obsáhlý referát.

S každou další písemkou by se rozhodlo o jejich příštích domácích povinnostech. Nešlo by tedy o průměr, ale o poslední známku z testu.

Jednak by se tím zamezilo opsání úkolu před začátkem hodiny od jedničkářů a dvojkařů, jednak by se spravedlivě rozdělilo-kdo bude mít jaký domácí úkol, motivovalo by to děti naučit se na písemku( je totiž výhodnější naučit se jen na jednu hodinu před písemkou v týdnu, než prosedět každý den hodinu u referátu) a plynulo by z toho poučení, že za výsledky přichází odměna ( ne jen v podobě známek, které jsou sice hezké, ale pro děti jsou to pořád jen čísla).

Pokud by se psala písemka každý týden (což bych řekla je trochu lepší – je to méně učiva a na konci pololetí je z čeho známkovat), nebylo by to třeba už více řešit. Pokud ob týden, bylo by dobré dát dětem možnost napravit své chyby a určit den, kdy mají možnost nechat se vyvolat třeba ústně na krátké zkoušení. Pak by se jejich úkoly odvíjely od nové známky. Pokud by se písemky psaly 1x měsíčně, bylo by dobré dát jim podobnou možnost, buď vypracováním referátu na učitelem přidělené téma, nebo znovu ústním zkoušením. Ale ne hned druhý den po písemce. Je třeba nechat je v tom trochu vyškvařit-alespoň týden. Ať vědí, co to obnáší.

Co myslíte, jak byste jako rodič na takový systém reagovali?

Advertisements
Napsat komentář

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: