Milý deníčku…

Vím, že tenhle blog není zrovna deníčkový typ, ale stejně neodolám a podělím se o pár malých zážitků z posledních dní.

Minulý čtvrtek jsem byla poněkud „politicky nekorektní“ vůči jednomu mému a přítelovu kamarádovi. Seděli jsem v hodspůdce na zahrádce, načež kolem nás prošla cca 6-letá holčina a přes celou zahrádku volala na tatínka: “ Tati! Já byla čůlat! “

Neodpustila jsem si trochu jedovatou poznámku o tom, jak je smutné, že tak velká holčička (kromě nedostatku rozumu co se hodí v restauraci vykřikovat a co ne) ještě neumí pořádně říkat ‚R‘. Na což kamarád řekl, že takhle vzniká ráčkování. Já na to hned odpověděla, že moc nechápu, jak je možné, že tolik lidí ráčkuje, že s tím nic nedělají, že se to dá přece odnaučit. Jen co jsem to dořekla, jsem si uvědomila, že i ten náš kamarád vlastně ráčkuje. Jak mě můj bratr později poučil, je mnoho druhů ráčkování a to kamarádovo by se dalo zařadit mezi nenápadné měkké ráčkování. Že ráčkuje jsem si uvědomila až po několika letech, protože jeho ráčkování je opravdu jen drobné, vázané na písmeno R, a skoro nepostřehnutelné. Takže jakmile jsem to své moudro dořekla, trochu jsem omluvně připomněla, že kamarád vlastně taky trochu ráčkuje, načež můj přítel, jeho dlouholetý kámoš vykulil oči a divil se, že o tom neví. Započala tak dlouhá debata o tom, co je a co není taktní. Zda je taktní upozornit někoho na to, že ráčkuje a jestli se to nechce odnaučit, zda je taktní někomu naznačit, že se obléká jako hastroš, nebo zda je taktní někoho upozornit na to, že se chová jako debil, smrdí atd. Nevím jak vy, ale já myslím, že takt není jen o tom, co je vhodné někomu říct, jde hodně i to, jakým způsobem to komu řeknete.  Je rozdíl říct: „Ježiši vypadáš jako debil, nemůžeš si obléct něco normálního?“

Nebo to říct slušně, třeba: „Nepřemýšlel jsi někdy nad změnou šatníku? Řekl bych, že ti tenhle styl moc nelichotí.“

Taky je důležité kdo vám to řekne. Asi nemá cenu plýtvat energií na někoho, kdo není váš přítel, ale třeba jen známý, když je vám vlastně celkem jedno, jak působí na ostatní, zatímco dobrému kamarádovi bychom měli mít touhu pomoci v sebezdokonalení.

A taky je důležité vědět, na co je vhodné upozornit a na co ne. Věřím, že taktní dotaz na to, zda se kamarád nechce pokusit odnaučit ráčkování je v pořádku(který mimochodem ten večer nepadl), zatímco stejně slušně položený dotaz na koktání je spíš negativní. Úplně se v tom nevyznám, ale co vím, tak ráčkování je něco, co lze odnaučit, je to něco jako zlozvyk, kterého se možná tvrdým úsilím  můžete zbavit. Pokud vím, koktání je způsobené psychickým traumatem, a jeho zvládání je nad lidskými možnostmi. Stejně tak lidský zápach. Je-li způsoben nedostatečnou hygienou, nevidím jediný důvod, proč příteli nenaznačit, že by s tím mohl něco dělat, že si tím společensky škodí. Jde-li třeba o hormonální poruchu, je takovéto upozornění pro přítele spíš bolestné. Ačkoli věřím, že s opravdovým přítelem si můžete promluvit i o tomto.

Šlo vidět, že moje přesvědčení, že ráčkování je lenost zbavit se naučené vady, se našeho kamaráda dotkla, bral ji jako útok na svou osobu a cítil se dotčený( a to i přes to, že jsem mu jasně řekla, že zrovna jeho jemné ráčkování mi jako problém nepřipadá a o ráčkování jsme se bavili spíš obecně). Bylo mi to líto, rozhodně jsem ho nechtěla zdeptat, přesto i já byla zdrblá, protože mě jeho zacyklené odmítání toho, že by se nad tím mohl jen zamyslet, zklamalo. To posezení pro mě vůbec bylo zklamáním, protože už dříve jsem si všimla, že se chlapci baví víceméně mezi sebou a vůbec mě nepouští ke slovu, přesto mě k sobě volají, abychom se viděli všichni a tento večer jsem je na to konečně upozornila. Jen moc nevěřím tomu, že se něco změní. A jejich milostivé: „Nyní nám tedy pověz, co jsi to chtěla říct…“ si mohou strčit někam 🙂

Pak jsem se odebrala k neumětelům, protože jsem potřebovala nakoupit. Ten den jsem na sobě měla svoje odbojářské sako. Říkám mu tak asi neprávem, přesto mi připadá takové staromilské a se svým baretem, vojenskou taškou přes rameno, koženou řasenou sukní,  mikádem a cyklistickým způsobem dopravování si připadám jako odbojářka vezoucí tajné spisy na ještě tajnější schůzi. Tak nebylo divu, že při odemykání kola u obchodu jsem se od dvou starých pánů dozvěděla, jak moc mi to sluší a že mám krásné nohy. Asi jsem jim připomínala matky 😀

Zajímalo by mě, jak se holka, co miluje sportovní styl oblékání, celou pubertu hledající tu pravou modrou mikinu, jako měla Kate Winslet ve Věčném svitu, se dostane k babičkovskému oblečení. Přiznávám, že můj módní vývoj urychlilo Módní peklo. Donutilo mě přemýšlet nad tím jak se oblékám, jaké barvy mi sedí a nad tím, jaké materiály jsou pro mě důležité.

Líbil se mi Adin ostrý jazyk a její články, což se postupem času změnilo, stejně tak, jako mi její negativní příklady oblečení pomohly uvědomit si co chci nosit, mi její přístup a chování ukázalo, jak je mi hejtování nesympatické. Jsem ráda za Módní peklo, ale taky se za něj stydím. Jsem ráda i za jeho propad v kvalitách abych si i uvědomila, že se mi to přestalo líbit a víc se zamyslela nad tím, zda je opravdu nutné uveřejňovat na webu fotky lidí, kteří o tom nemají ani páru. Moje silně netolerantní já se tam vybilo a teď odpočívá v pokoji.

V sobotu jsme se byli podívat s maminkou na jeden pozemek, který možná jednou bude naším domovem. A znáte to. Při odjezdu už mi maminka doporučovala, kterým směrem mám mít kuchyň, a kterým dílnu 🙂 Bratr začal plánovat rozmístění rostlin v zahradě (na což se těším také). Je to roztomilé. Ani ne dva dny na to mi maminka volala, že jí známí říkali, jak je tem pozemek hrozný a že bychom ho neměli kupovat. Co mě pobavilo bylo to, že ačkoli jsem (bratr mi byl svědkem) celkem klidně odpovídala, mamka reagovala slovy: „Nebuď hned uražená, já to myslím dobře.“

Což jsem si vysvětlovala tím, že naštvanou reakci ode mě čekala, a i když se ji jí nedostalo, řeč už měla připravenou, tak ji prostě odříkala. Jako v sitcomu 🙂

V neděli jsem se proměnila v holku z reklamy. Z reklamy na Savo. Bělila jsem, dezinfikovala, spotřebovala miliony rukavic, hadérek, poslouchala muziku a třídila špajz. Po celodenní dřině se však cítím lépe, než po proflákaném dni, protože mám radost z výsledku. Jen moje ruce úpí a křičí: „Vždyť jsme ti ráno říkali, že potřebujeme namazat, a ty nás strčíš do neprodyšných latexovek a celý den nám nedáš pokoj!“

Když kolikrát vidím kuchaře, jak vymačkává citron v ruce, přemýšlím nad tím jaké to asi je, žít život bez ekzému 🙂

Že tenhle článek nemá pointu, hlavu ani patu a je to pouze vykládání o třech dnech? Název vás měl varovat 😀

Spoustu jsem toho vynechala, tak jen statistický součet viděného a uloveného v posledních 3 dnech:

  • 1 miminko
  • 8 molů
  • 10 štěňat
Reklamy
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentáře 2

  1. Gauwanna

     /  30.7.2012

    Sakra, to mám za to, že dočítám všechno, co začnu číst. Dlužíš mi minutu a půl života. Píšeš takovým divně neučesaným stylem, blbě se to čte. Jo a co se toho ráčkování týče, myslím, že nejsi netaktní. Myslím, že jsi hloupá.

    Odpovědět
  2. Ahoj!
    Vzpomněla jsem si, jak jsem šla ukázat sestřence náš nový byt. Předem jsem ji upozornila, že je „před rekonstrukcí“, to v jazyce realitek znamená neobyvatelná černá díra. Nicméně byt jsme koupili, líbilo se nám místo a cena byla velmi příznivá. Sestřenka nenechala na bytě cihlu suchou. Nic se jí nelíbilo, je to příliš blízko silnice, ten balkon je moc malý, pokoje by se měly probourat… Chápu, že se jí náš byt nemusí líbit, ale pokud jsme ho už koupili a neptáme se na názor, měla by mlčet:-).

    Odpovědět

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: