Smiř se s tím, že nejsi dokonalá/ý!

Sama s tím bojuji často, ačkoli nad tím neuvažuji jako o válce za dokonalost. Ale je nutné si něco přiznat. Nikdo nemůžeme být dokonalý. Můžeme být v něčem extra dobří, nebo výjimeční, ale i tam můžeme udělat chybu, někdo nás může předčit a zdaleka nebudeme perfektní ve všem. 

Přesto, když udělám chybu, zkazí mi to kolikrát celý den. I když je to úplná nicotnost, třeba způsobená jen chvilkovou nepozorností a ani to není nic důležitého, nemůžu si to odpustit. Připadám si jako ten největší loser na světě. Když chybují jiní stejně, vůbec mi to na nich nevadí a říkám jim, že o nic nejde, nebo že nemá smysl se tím trápit. Tak proč se nemůžu přesvědčit a odpustit si?

Asi je dobře, když je na sebe člověk přísný, ovšem když vám jednoho dne dojde, že se na sebe vztekáte kvůli úplné hovadině a nemůžete to vytlačit z hlavy, štve vás, jak jste to pokazili, i přes to, že víte, že je to zbytečná škoda, je asi něco špatně.

Kdybych nebyla tak brzo z dovolené, myslela bych si, že už ji potřebuji, ale takhle mi dochází, že bych měla zmírnit, možná se začít vyhýbat situacím, kde nejčastěji chybuji a naučit se odpouštět si. Snížit si obzor, zaměřit se jen na opravdu důležité věci a přestat těkat od jednoho místa k druhému.
Teoreticky tohle vím, ale v praxi selhávám.

Dnes je to rok, co jsem přestala kouřit. Neporušila jsem to ani jednou. Místo, abych na sebe byla hrdá, si teď vymýšlím další neřest, se kterou hodlám seknout. Už aby bylo aspoň 30 dní pryč, abych si mohla říct, že už jsem to vydržela měsíc a mohla se pochválit.

Vůbec, poslední roky se snažím v něčem neustále zlepšovat. Zbavuji se závislostí, vylepšuji svoje dovednosti. Pak najednou bum! a vidím, že kvůli přesunutí pozornosti na potlačení jedné nedokonalosti se mi vymkla z ruky jiná. A místo abych se poslechla, že zas tak o nic nejde, tak se v tom plácám, večer nad tím přemýšlím a nemůžu usnout, jsem na sebe naštvaná, že na to nemůžu přestat myslet, vadím si, že se tak týrám.

Cítím, že cíl být smířená se svou nedokonalostí, je jen další cesta jak být  dokonalá. Být najednou vyrovnaná jako tibetský mnich. Tak nějak si ale říkám, že to má přednost.

Jsem proto nesmírně ráda, že mám v tomhle spolubojovníka. Blog, který jste na mé liště možná už zaznamenali.

Nedokonalá se tímto tématem přímo zabývá a já jen čekám, až vyjde další článek, díky kterému uvidím, že v tom nejsem sama a naučím se žít s tím, že nemůžu být taková, jaká bych chtěla být a to ve všem. Abych se příště, místo nakrknutí na sebe samou jen pousmála, řekla si: „No co…“ a už to neřešila. Chyby nás mají poučit, ne trýznit.

Někde jsem četla, že každý člověk má právo na 5 minut blbosti denně. Až něco zvořete, vzpomeňte si na to. Cesta smíření se sebou samým právě začíná.

Milá Nedokonalá, zde máš mě,  svého nohsleda.

Jinak mám pro vás ještě jeden tip, jak se vypořádat se vztekem k sobě samému. Chvilku se vyvztekejte nejlépe tak, aby to za vás někdo ještě neodnesl. Přiznejte si, že jste udělali chybu, že jste něco podcenili, nebo si sedli na lep. Je to vaše vina, ale posílí vás to. Příště už si dáte pozor, je to jen další zkušenost a připomeňte si, že i jindy v minulosti, jste dělali chyby a i když to v tu chvíli vypadalo skoro jako konec světa, nakonec jste se nad to povznesli. Nadechněte se a řekněte si, že se na sebe nezlobíte. Chvilku naštvaní ještě budete.  Je to jako s jídlem, mozku chvilku trvá, než mu dojde, že mu žaludek říká, že je plný a že hladový alarm tedy může vypnout. I vztek musí vyprchat. Takže se zabavte se. Ovšem pořádně. Třeba se z toho vypište, jako teď já a až to bude trochu lepší, vrhněte se do toho, co máte rádi a co vás dělá šťastným. I kdyby to mělo být jen zkouknutí oblíbeného sitcomu, což mám teď v plánu já. Asi je vám jasné, který že to bude 😉

Ale hlavně to nedávejte vyžrat ani svým blízkým, ani cizím lidem.

Nakonec to přejde. Já už se cítím lépe, jen si občas vybavím detail a zase se trochu nakrknu. S tím už moc asi nenadělám, ale čas to spraví.

Taky máte pocit, když něco pokazíte, že život se dělí na ty části, kdy jste na sebe naštvaní a na ty části, kdy jste na to zapomněli a bylo vám blaze?

Mír v duši!

Reklamy
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentáře 2

  1. Milá Harimato,
    také jsem moc ráda, že mám spolubojovnici. Věřím, že je nás mnohem víc. Tvůj článek mi mluví z duše. To, nad čím u ostatních mávnu rukou, u sebe beru jako strašné selhání a mlátím se za to po duši:-)
    Je super, že díky blogu nacházím lidi, kteří jsou na tom podobně. Můžeme se podporovat v boji s tím naším vnitřním stále nespokojeným pedantem.-)

    Odpovědět
  2. Tak tak, uděláme z těch našich pedantů pohodové dredaře 🙂
    Já si říkám, že člověk s tím perfekcionismem začne, protože chce podávat dobrý výkon a pak se z toho stane závislost na tom dobrém pocitu a ten se nenápadně přemění v bič na sebe samého a pak je zle. Radost už není tak velká, člověk zvyšuje nároky a najednou se mu to začne sypat někde jinde. Ale hlavně když to člověku dojde včas, než se z toho stane nějaká charakterová vada, nebo když se člověk dostane do smyčky.
    Ale myslím, že to zvládneme! 😉

    Odpovědět

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: