Dieta – věc veřejná, aneb zásady jsou pro podivíny

Dieta je dnes skoro nenáviděné, přesto stále vyhledávané slovo.

Často slýchám, že třeba v pořadu -Jste to, co jíte- říkají, že to není dieta, ale změna životního stylu. Co se týče pohybu, pro mnohé je to změnou životního stylu, ale slovo dieta neznamená krátkodobá změna stravování pro docílení štíhlejší postavy. Slovo dieta znamená výživa. V podstatě jsme všichni na dietě. Tolik k vymezení pojmů.

Moje dieta je pro mnoho lidí neakceptovatelná. Sice je to po letech lepší, rodina mi už tolik nevěští vypadání zubů, nebo blízkou smrt. Ovšem při jakékoli návštěvě vzdálenější rodiny, nebo přátel se musím neustále potýkat s jedním a tím samým. Hostitelé se mi snaží přinést něco, co bych jedla. Snaží se najít dietní jídla, což je, jak jsem brzy zjistila, pro každého úplně něco jiného. Pro někoho je to vše, co je vegetariánské, tudíž mi nosí sýry. Pro jiné je to jakékoli maso, co na sobě nemá viditelný tuk. Moje přímé upozornění na to, že si se mnou nemají dělat starost, že když budu něco chtít, že si řeknu, bývá k velké škodě hostitele nevyslyšeno. Snaží se být dobrý hostitel a tak mu to nedá.

Bohužel si tím neuvědomuje, že i mě tím staví do nepříjemné pozice.

Jsem totiž velice zásadová, co se týče mojí diety. Prostě ji neporušuji. Někdo by si řekl, že je to pro mě velká škoda a že se tím připravuji o výborné chutě. Jenže to je domněnka ve smyslu- podle sebe soudím tebe. Já mám totiž svoji dietu ráda a nemám nejmenší důvod, ani chuť ji nedodržovat. Vím, že by mě projednou ten řízek nezabil. Jenže já nerada porušuji svoje zásady. Před rokem jsem přestala kouřit. Prostě mě ten můj zlozvyk už dlouho štval a jednou, když jsme seděli s přítelem na lavičce před domem a vychutnávali jsme si klid sobotního poledne, jsem se podívala na svou rozkouřenou cigaretu a řekla jsem si, že tahle je poslední. To rohodnutí nebylo bolestné. Dřív jsem si kolikrát říkala, že přestanu, ale moc se mi do toho nechtělo. Teď to bylo jiné. Jakoby se na mě ta cigareta sama podívala a řekla (pro přehlednost ve stylu scénářů):

cigareta: Je to tady. Tohle je naposled, víš to?

já: Já vím. Zlobíš se?

cigareta: Ne, už nám to dlouho neklapalo. Nehodíme se k sobě. Vím, že ses za mě delší dobu styděla. To, žes o mně nechtěla říct rodině, mě zraňovalo, nějak jsem vždycky tušila, že to nikam nepovede.

já: Ale byly to dobré časy…dnes už jsme jinde, ale hodily jsme se k sobě. Budu vzpomínat v dobrém.

cigareta: Tak jestě naposled, ale udělej pro mě něco, dnes ne do koše. Odstřel mě jak nejdál to umíš. To bych si ještě přála. Místo rozloučení, ano?

já: Tak jo. Že je dneska ale krásně?

cigareta: To je…

A od té doby jsme si šly každá svou cestou. Slyšela jsem že se jí i přes nepříznivé ekonomické podhoubí stále daří. A i když jsem měla ze začátku problém nevrátit se k ní, moje hrdost(?) byla větší. Jak bych se na sebe podívala do zrcadla, kdybych zklamala sebe sama? Někdy se mi i zdálo, že jsem si za odměnu dala jednu cigaretu. A i v tom snu, ta cigareta nebyla taková, jaká jsem si myslela, že bude. Ta chuť, kterou jsem ji přisuzovala, byla jen v mých představách, při pohledu na kuřáka jsem viděla Marlboromana, tu frajerskost, to něco, ale nechutnala tak a představě to neodpovídalo. Zbytek snu jsem na sebe byla naštvaná, že jsem to porušila, i když to za to nestálo. Probuzení bylo skvělé, došlo mi, že se mi to jen zdálo, že jsem nezradila sama sebe a měla jsem radost.

Podobné je to i s tou mou tvrdohlavostí s jídlem. Jsem prostě rozhodnutá. Sobecky, to ano, se nenechávám přesvědčit, abych jedla něco, co nechci, jen proto, aby byl hostitel spokojený. Neříkám, že všechny, ale často mám pocit, že je spíš štve, že jim nepochválím tu jejich dobrotu a že nad jejich jídlem ohrnuji nos, protože pro mě není dost dobré. Ale tak to není.

Je to věčné dilema. Nevím jak vy, ale já chodím na návštěvu proto, abych se viděla s přáteli a ne proto, abych jim vyjedla spíž, stejně tak jistě hostitelé prvoplánově nezvou přátele, aby je pouze nakrmili. Copak nemůže návštěva vypadat i tak, že si popovídáme, popřípadně vypijeme kafe a nic víc?

Občas mám pocit, že bojuju s větrnými mlýny. Někteří přátelé si už zvykli, že u nich nejím a neřeší to, navíc ví, co mám ráda a tak mi třeba koupí ovoce. Tuhle jsem na návštěvě dostala ovocný salát. Bylo to skvělé.

Někteří ví, že na návštěvě nejím, tak už mi nic nenutí, ze slušnosti se pro jistotu zeptají, ale když odmítnu, neurazí se.

Někteří ví, že to tak mám a stejně mě nutí. Když odmítnu, urazí se, nebo se jich to alespoň dotkne. Občas mají řeči, že mi není nic dobré. A v nejhorším případě mi dávají přednášku na téma, jak jejich známá měla dceru anorektičku, jak umřela, nebo že v rodině máme špatné kosti a že budu mít hrb, nebo mi tvrdí, že to je špatně, ačkoli operují jen s různými obecně šířenými dietními mýty a polopravdami.

Nemám pak pomyšlení na to, že bych někdy přišla na návštěvu znovu. I když bych jinak ráda.

Proč je pro některé lidi tak důležité aby mě nakrmili? 🙂

Někdo by mohl říct, že je to moje psychická vada, že ze svých pravidel neustupuji. Ale já jsem takto spokojená.

Upozorňuji, že na návštěvě obvykle říkám zhruba toto: Děkuji, ale nechci, nedělejte si se mnou starosti, až budu něco chtít, tak si řeknu.

Ale jako bych mluvila do dubu. Přijde mi opravdu nelogické na tuhle větu odpovědět: ještě nás pak pomluvíš, že jsme ti nedali najíst!

A proto hlásám hostitelům: Respektujte přání druhých.

Proto hlásám podruhé: Uvědomte si, že je to hostovi nepříjemné.

Vy si třeba říkáte, že jste tím Máně udělali radost, že jste ji na večer dokecali k tomu, aby přerušila dietu. Že to určitě chtěla od začátku, ale potřebovala, aby ji někdo vysvobodil, aby to nemusela porušit sama. Možná byla Máňa vážně ráda.
Ale třeba taky ne. Třeba si připadala zahnaná v rohu, musela popřít sama sebe, jen aby udělala radost hostitelům, musela podlehnout sociálnímu tlaku a ještě se nudila u přednášky, jak by mělo lidstvo jíst.
Máňa vás sotva pomluví, že jste jí nic nenachystali. Máňa přece není blbá, ví, že když má specifickou dietu, tak nebude čekat, že hostitel udělá speciální večeři jen pro ni, nebo že zklame i ostatní a udělá třeba veganské jídlo pro všechny.

A proto hlásám potřetí, řekněte si: Když nechce, tak ať chcípne hlady!

Bude to tak lepší pro všechny.

Paradoxem mé poslední zkušenosti podobné návštěvy bylo, že mi říkali, jak mi to sluší a jak vypadám dobře (protože jsem zhubla, že), a pak mi říkali, jak je špatně, že jím jinak, než se jim zdá dobré. Aha, dobře, ale to se trochu vylučuje, ne?

Tohle je věčný kříž nás, co jíme jinak. Někdo ho unese, někdo ne. Já budu snít o dni, kdy se lidi budou starat jen o opravdu vážně věci. Třeba jestli ten křik sousedky odvedle není na zavolání policie, jestli ten chlápek, co tráví celé dny ve sklepě, nemá kostlivce ve skříni, nebo  jestli to dítě, co jako ten kostlivec vypadá, má rodiče, kteří se o něj dobře starají.

A ano, rodina by měla pomoci holce, která trpí anorexií. Jenže k té mám hodně daleko. Kdo mě opravdu dobře zná, ten to ví. Chtělo by to asi trochu víc osvěty, když už chci o něčem někomu kázat. A je pravda, že málokterý amatér se vyzná v jídle jako já. Ale vysvětlujte to někomu pořád dokola.

Tenhle trochu hořký předmluv snad někomu pomůže uvědomit si, že s podobnými problémy není sám a jinému třeba k tomu, aby si uvědomil, že svou pohostinností nemusí být vždycky vynášen do nebe.

A pro ty, kteří se třeba zamýšlejí nad tím, že by zhubli, přeji pevné nervy a silnou vůli. Někdy je vážně potřeba.

P.S. S čekáním na přítele na pomoc se sestavením dietních receptů, bych vás asi připravila o mládí. Tak se do něj pustím raději sama. Snad se vám bude líbit 😉

Peace!

Reklamy
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentáře 4

  1. To je skvělý článek, pobavila jsem se. Jsem také bývalý kuřák a občas se mi zdá, že kouřím, nechutná mi to a jsem na sebe naštvaná. Už je to pár let, co jsem přestala, dlouho jsem mívala chutě, ale teď už zaplaťpánbůh ne.
    Připomněla jsi mi, jak se často trápím na návštěvách, většina rozumných lidí pochopí, že něco nejím a neberou to jako urážku, ale někdy je to velmi nepříjemné. Zastávám názor, že v dnešní době, kdy netrpíme hladem, je vybíravost v jídle spíš pozitivní. Vždyť populace je obézní, lidé mají z jídla spoustu civilizačních chorob a budeme učit děti, že mají jíst, co jim kdo dá a ještě to povinně dojídat?
    A ještě malá vzpomínka na dětství, jednou mi na návštěvě tak dlouho nutili nějaký koláč, až jsem se rozplakala (bylo mi asi 6 let). Koláč jsem nechtěla a snažila jsem se slušně odmítnout. Ale paní hostitelka to pochopila tak, že koláč chci, ale stydím se. Mile mě vzala kolem ramen a dala mi koláč. Dodnes cítím tu bezmoc, jak mi suché těsto klouže do staženého krku:-)

    Odpovědět
    • Tak to je fakt hrozné… A vůbec, takové to, když jste na obědě/večeři, zeptají se tě, kolik chceš knedlíků, řekneš jeden a naloží ti tři, je typické, jakože přející, ale při tom spíš nezdvořilé chování. Já sice jako dítě byla spíš takový ten jedlík, co sní všechno a rád, ale viděla jsem kam mě to dovedlo. Tak mám aspoň varování do konce života 🙂

      Ony to kolikrát návštěvy nemají lehké ani u mě. Já se jich třeba zeptám, zda nechtějí třeba desert. A jak řeknou ne, tak skončím. Ale při tom oni by si třeba rádi dali, ale jak jsou zvyklí na klasický taneček-poprvé řeknu ne, po druhé se zatvářím, jako že jo a po třetí už tedy svolím- tak je ani nenapadne, že už se po druhé nezeptám 😀

      Odpovědět
  2. Micha(e)la

     /  12.9.2012

    Tenhle článek je už docela starý, ale právě dneska jsem objevila tvůj blog a sjíždím ho od začátku až do konce :o) Ty trable s jídlem znám taky moc dobře, taky mám dietu, i když ne kvůli hubnutí, ale kvůli zdravotním problémům. Moje dieta je dost neobvyklá a dost lidí si ji plete s jinými dietami (třeba s bezlepkovou), nebo si nedovedou představit, co všechno nemůžu a že opravdu vždycky potřebuju vidět složení, než něco sním. Takže návštěvy jsou pro mě utrpení, protože mi obvykle hostitel pořád dokola cpe něco, co sníst nesmím, nebo (a to je snad ještě horší varianta) mi chce udělat radost, tak mi připraví i třeba dobré suroviny, ale takovým způsobem, že to není k jídlu. Pak mám já blbý pocit, že mi chtěli udělat radost, a já to nedovedu ocenit, a oni se cítí blbě, protože u nich nic nejím. V tomhle asi neexistuje žádné správné řešení, vždycky to jedna strana odnese.

    Odpovědět
    • Ahoj Micha(e)lo, děkuji za moc milý komentář. K Tvému problému-je to opravdu nepříjemné, ale postupem času se to zlepší. Přeji ti pevné nervy a mohu-li Ti něco doporučit, odmítni i to, co je uvařené tak, že to smíš, ale není to dobře udělané. Pokud budeme pořád ustupovat, nic se nezmění. Já se teď vztekám s mým dědečkem (a šedou eminencí-babičkou za oponou), když k nim přijdu, tak mi něco nutí a už mě vážně unavuje jim pořád opakovat, že se mi to nelíbí, že mě do toho nutí, že je to od nich vlastně neslušné a že bych si přála, aby s tím už konečně přestali. Obvykle je to zamrzí, omluví se mi a zdá se, že to konečně pochopili. A příště se to celé opakuje. Je to únavné. Při tom jsou na tom mentálně velice dobře, na senilitu se to rozhodně svést nedá. Poslední dobou už se neunavuji vysvětlováním, prostě řeknu, že to jíst nebudu a tím to pro mě končí. Sice jsou naštvaní, ale já se zlomit nedám 🙂
      Netěší mě, že ten problém nemám jen já, ale ráda jsem si Tvůj příspěvek přečetla, je pro mě povzbuzením!

      Odpovědět

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: