Maryša – Městské divadlo Zlín – recenze všeho

Je trochu zvláštní jít do divadla na něco, o čem víte, jak to skončí, ale nemáte nejmenší tušení, o co tam půjde.

Včerejší představení v Městském divadle Zlín jsem ohodnotila jako „velmi dobré“. Na výběr při hlasováni bylo z 5 známek, jako ve škole. 1 – jedinečný zážitek; 2 – velmi dobré; 3 – dobré; 4 – zklamání; 5 – ztráta času.

Ale kromě Tří zlatých vlasů děda Vševěda, na kterém jsme byla někdy v druhé třídě, to bylo zatím to nejlepší, na čem jsem v tomto divadle byla.

Začněme tedy samotnou hrou.

Obsazení bylo nemalé:

Délka představení byla oficiálně 2 hod. a 30 min.
Bylo velice poutavé, herecké výkony se mi líbily a mě osobně nejvíce přesvědčil Dušan Sitek,  hrajícího Lízala, otce Maryši. Jeho výkon uměl vtáhnout do děje, že by šlo zapomenout na to, že jsme pouze v divadle. Perfektní mimika i intonace. Diváci můj názor určitě sdíleli, při děkovačce sklidil největší potlesk.
Helena Čermáková, v roli Lízalky, matky Maryši byla ledová jako skála, velmi brutální a donutila se leckterou slečnu zamyslet nad tím, jestli je její vlastní máma opravdu tak hrozná, jak si doposud myslela.
Samotná Maryša, v podání Petry Hřebíčkové ( za tuto roli byla oceněna cenou Thálie ) byla taktéž výborná, i když možná trochu jednotvárná, co se tónu hlasu týká. Při naléhání na rodiče, aby ji neprovdávali – jeden tón hlasu výš, při rezignaci po svatbě jeden tón níž. Ale jinak nebylo co vytknout.
Mlynář Vávra, kterého hrál Radoslav Šopík, mě zaujal a především na konci, kdy už je o jeho osudu rozhodnuto, mě donutil pochybovat nad Maryšou, zda to s ním měla opravdu tak těžké kvůli jeho necitlivosti, nebo spíš kvůli Maryšině odtažitosti.
Celkově bych včerejší představení shrnula jako „mokré“. Voda je zřejmě velmi oblíbený živel Městského divadla Zlín.

Divadlo bylo zaplněno. Neobsazených bylo možná tak 5 míst. Já se svým zájmem o oblečení jsem byla příjemně překvapená oblečením tamních dam a slečen. Sál byl plný studentek, které až na několik výjimek, samozřejmě, situaci nepodcenilo. Pánové už na tom byli hůře. Potkala jsem jak chlapce v džínách, tak v okopaných teniskách. Domněnka, že sportovní košile s potiskem, nebo nápisy přes prsa všechno spraví ( Tričko s límečkem je přece slavnostní oblečení, ne?), byla hodně mimo. Jedna slečna si zase řekla, že je skvělý nápad jít do divadla v legínách. Ne, že by jí to neslušelo, ale vypadala, jako by si odskočila z rozehrané partie gaučingu. Jiná slečna, s celkem slušným vrškem svoje vzezření zabila až přespříliš krátkou a džínovou (?!?) sukní. Kousek od nás zase seděl pán, který zřejmě po těžké lopotě dne stihl sotva obléci sako a na poslední chvíli doběhnout do divadla. Jeho pach se mezi sedadly nesl jako yperit. Celé představení trvalo 2 a půl hodiny včetně přestávky. Je mi jasné, že dodržení řádu je v divadle důležité, ale pokud je divadlo plné, složení je řekla bych i ze čtyř pětin dámské, je 15 minutová pauza na pouhých 7 dámských záchodů málo. Já si tuto záležitost chtěla odbýt před samotným začátkem hry, ovšem už tehdy byla k vidění na toaletách řada. Nebylo nejhůře a tak jsem si řekla, že vydržím do přestávky. A to byla největší chyba. Tak jsem si o přestávce řekla, že půjdu těsně před jejím koncem, abych ji tam nestrávila celou a mohla si trochu užít společenského tlacháni se spoludiváky. To se ukázalo býti také chybou, jelikož fronta vypadala pořád stejně a to v horním i v dolním patře. Tentokrát už jsem se rozhodla neustoupit. Z psychologického hlediska bylo zajímavé pozorovat, jaké mají dámy nervy, popřípadně jak moc urgentní mají potřebu. Ve frontě jsem stála poslední. Během jejího vystání přišlo ještě mnoho žen, ale při pohledu na stav fronty to rovnou vzdaly a odešly. Během chvilky to vzdala i slečna přede mnou, když už na chodbě byla tma a bylo jasné, že zůstaneme-li zde, přijdeme o začátek, budeme nuceny potmě prokulhat na místo a zvednout pár lidí ze sedadel, jak fyzicky, tak metaforicky. Sama jsem měla chuť odejít, ale při představě, jak mi tento nepříjemný „stav“ kazí dojem ze hry, kde hlavní rekvizitou je umělý potůček kde teče výše zmíněná voda, jsem se rozhodla vystát si tu prokletou frontu. Ke konci mě trochu uspokojil fakt, že jsem nakonec nebyla na samém konci fronty, jelikož se za mě zařadily ještě další dvě dámy a tudíž jsem nebyla ten největší neuctivec vůči divadelnímu umu. Nakonec jsem konečně pospíchala do sálu. Bohužel, jsem vlezla špatným vstupem a tak místo rychlého naleznutí svého sedadla jsem musela projít celým hledištěm. Ke své  lítosti již na scéně nebyl umělý potůček, kvůli kterému jsem to celé podnikla.

Takže pokud uvažujete o návštěvě této inscenace a jste žena, nic 2 hodiny před začátkem nepijte, nebo si to drama protrpíte, ovšem ne s Maryšou, ale s vlastním močovým měchýřem. A já budu snít o době, kdy někoho napadne udělat přestávku adekvátně dlouhou, nebo že alespoň zafunguje nějaká komunikace mezi hosteskami, které jsou u dveří a ví, že sál není zdaleka zaplněný a tím, kdo spouští gong, že se začne zase hrát.

Advertisements
Napsat komentář

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: