Napětí v práci

Někdy v zaměstnání vznikají třecí místa, kvůli kterým zvýšíte hlas na někoho, kdo si to úplně nezaslouží. Asi je jasné, že se to stalo mně. Jak někteří víte, jsem zlatnice a ještě ke všemu prodávám v malém obchůdku. Před Vánoci jsem měla velké fofry, jelikož chodilo mnohem více zákazníků (však víte, Vánoce) a nestíhala jsem kvůli tomu opravy. Moji obvyklí pomocníci byli zaměstnáni pečením cukroví a tak, i když se tu obvykle nudí, tehdy bych je opravdu potřebovala. Jela jsem tehdy na 150% a vybralo si to svou daň, s úderem 22.hodiny po vybalení posledního dárku pod stromečkem mě rozbolelo v krku. Jsem známá svou zimomřivostí, chodím teple oblečená, nesnáším bokové kalhoty i sukně, nosím teplé vysoké boty, přes podkolenky mám oblečené ještě teplé punčocháče, bez čepice a šály nevylezu na ulici, jím hodně ovoce a zeleniny, teoreticky by se na mě žádná nemoc neměla ani podívat. A tak za to mohl nejspíš ten stres.

A ne, že by ho nebylo dost, už měsíc před Vánoci jsem to měla nabité, plné adrenalinu, jelikož jsem velkou část svého času věnovala focení a vkládání zboží na Fler, což se nezdá, ale je to velmi časově náročná práce. Jednak to musíte kvalitně nafotit (tozn. jen v určitou denní dobu), pak fotky upravit, aby výrobek vypadal pokud možno co nejvíc jako v reálu, to sice znamená jen trochu upravit jas, ale i tak, pokud fotíte 50 věcí, z toho každá ta věc má deset, patnáct fotek a pět z deseti musíte upravit, ořezat, vložit na portál, přidat k nim smysluplný popis, strávíte nad tím pár pěkných hodin. K tomu stihnout všechny zakázky a opravy a postarat se o zákazníky. Do toho se musíte starat o obchod, což znamená vystavovat nové zboží, balit prodané, udělat vánoční výzdobu, zaplňovat místa,kde před tím stál nyní již prodaný kousek. A dva týdny před vánocemi už to byl boj o to vydržet. Na Štědrý den jsem byla v práci, ale už jen na chvilku a přišli jenom dva lidi. Pak jsme celý den jezdili od příbuzného k příbuznému, abychom večer spěchali k mým rodičům na štědrovečerní večeři. A jak už jsem se zmiňovala, po posledním vybaleném dárku mi došlo, že mě nepříjemně bolí v krku. Doufala jsem, že je to jen únavou a že až to dospím, že to zmizí. Bohužel se tak nestalo.

Boží hod jsem proležela, bolely mě kosti, motala se mi hlava. Na jednu stranu bylo dobře, že to na mě přišlo tehdy, jelikož mě čekal týden volna, zároveň mě štvalo, že jsem nemohla strávit své volno nějak aktivně, nejlépe na procházkách se psem, na srazu se třídou, na výletech s přítelem, nebo v kině s bratrem.  Pondělí nebylo o nic lepší, bohužel mé volno bylo přerušeno asi tříhodinovou prací, kdy jsem ještě musela dodělat nějaké opravy, aby na ně zákazníci nemuseli čekat. Měla jsem teplotu, bylo mi pořád horko a bylo mi pořád divně. Ale přežila jsem to a další dny už to nebylo tak hrozné, ačkoli do dnes ještě pořád kašlu a nemůžu se toho zbavit. V práci jsem se musela po té stavit ještě dvakrát, což samozřejmě nebylo nic, po čem bych v osobním volnu toužila, ale s mou prací to jinak nejde. Ale kam tím spěji?

Nějakou mou blbou pozorností jsem neudělala jednu z oprav, která už mohla být dřív. Všechny opravy jsem se snažila stihnout co nejdřív, jelikož opravy, které se vybraly v týdnu mého volna samozřejmě nikdo za mě neudělal, tak mi chvíli trvalo, než jsem se jimi nějak slušně prokousala. No a včera mi volala jedna naše prodavačka, že jedna oprava spěchá, že pán se na ni ptal, tak se koukám, co je to za opravu a tak jsem jí řekla, že už ji mám hotovou, že ji musím jen vyleštit, jestli si pro ni pán nechce zajít ke mě (moje dílna je od prodejny asi 3 minuty chůze). Pán už je prý pryč a je moc naštvaný, protože už tu byl po druhé. Tak jsem řekla, že oprava bude hned další den u nich. Trochu mě naštvalo, proč mi to říkají až teď. Proč mi hned nezavolala, když tam byl poprvé, klidně bych mu ji udělala na počkaní. Koneckonců i v týdnu mého volna jsem musela do práce jít 3x, tak po čtvrté by mě to nezabilo.Je mi jasné, že je to pro ně nepříjemné, když se zákazník naštve a že si žáhu zchladí na nich, ale zas na druhou stranu, když mi samy nazavolají, tak jim moc víc pomoci nemůžu. Druhý den jsem volala oné prodavačce, že tu opravu mám hotovou, že jim ji přivezu, jakmile se trochu zlepší počasí (silně pršelo), ale kdyby pán přišel dřív, než já, ať mi hned zavolají a já mu ji dovezu hned (na kole otázka jedné minuty). Na to mi odpověděla, že to on asi tak dlouho čekat nebude. Tak jí říkám, že já tam budu do minuty, že to přece určitě tu chvilku vydrží, ale trvala si na svém, že to určitě ne. Chápu, asi byl opravdu už posledně nepříjemný, někteří lidi to umí. Ale to už jsem se naštvala i já a povídám, že jestli s tím má zákazník problém, že nevydrží jednu minutu počkat, tak je asi blázen, když si z jedné minuty sám dobrovolně udělá třeba další den navíc. A to už mi prodavačka vyčítá, že ostatní opravy z toho dne už jsem měla dávno hotové, tak co mi na tom trvá tak dlouho. A to jsem se už naštvala dost. Tak jsem jí řekla, že kdo jiný má zákazníkovi vysvětlit, že kolem Vánoc je toho v dílně víc, a tak to může trvat déle (a pro mě osobně ještě ke všemu mám na starosti obchod plný lidí. ) , přičemž všichni zákazníci, kteří si řekli, že opravu potřebuji do konce roku, nebo do určitého data, svou opravu dostali včas, jelikož jsem je udělala přednostně, stejnou péči mohl mít i naštvaný zákazník, kdyby řekl, že to musí mít co nejdřív (nebo kdyby zavolaly, že už tam byl). Navíc že jsem měla dovolenou, to snad pochopí každý, že i já představte si, potřebuji oddych a pokud to nechápe, a potřebuje svůj šperk rychle, proč mi sakra volají až když je zle? Proč mi nezavolají v tu chvíli, když přijde zákazník poprvé  a opravu tam ještě nemá? Kolikrát se některé opravy zkomplikují, trvají delší dobu, než by se zdálo (což přiznávám nebyl zrovna případ této opravy, prostě jsem ji nestihla časově). Vždyť i pro toho zákazníka musí být minimálně trochu uspokojující, když místo prostého: ještě tu není (oprava), prodavačka rovnou zavolá zlatníkovi a zjistí, kde je problém, a třeba se mnou i domluví, jestli je možné, abych ji udělala teď na počkání, nebo na den, kdy bude zákazník moct přijít, pokud si nemůže dovolit čekat. Přece nechci, aby na ně řvali za něco, za co konkrétně nemůžou, ať řvou klidně na mě, tak nějak se snažím říct, že všechno jde nějak vyřešit, tak proč to neudělat jednoduše?

No a samozřejmě mě ten můj zvýšený hlas mrzel, jen jsem to zavěsila. Prodavačky jsou to spolehlivé, svou práci dělají dobře, jen mě štve, proč se všechno dozvídám poslední? Co je tak těžkého na tom zvednout telefon a zeptat se? Podotýkám, že všechny opravy dávám včas a jen výjimečně mám nějaká zpoždění a v tom případě za tím vždycky něco je, já osobně volám taky všude rovnou.

Mám takový pocit, že se to ale stejně nezmění, už dřív jsem říkala, ať mi v takových případech klidně zavolají, očividně si to nezapamatovaly. Je to jako s mým dědou, párkrát za mně zaskakoval v obchodě, když jsem byla kdysi nemocná, nebo jsem měla v létě týden volna, říkám mu, že když nebude cokoli vědět, ať mi klidně kdykoli zavolá. Nezavolal. I když pomáhal ve zlatnictví, kde se nezkušený a začínající prodavač nevyzná vůbec, tak když něco nevěděl, myslíte že zavolal mě, nebo ostatním prodavačkám, jak se věc má? Jistě že nezavolal, když se ho zeptáte proč, pokrčí rameny, a tím to hasne. Tak se ještě jednou ptám, copak telefonování bolí? Ano, já při dlouhém hovoru cítím, jak mi rudne a zahřívá se ucho, tak nerada telefonuji dlouho, ale dotaz typu: Prosím tě, oprava č. 4759 z 13.prosince, máš ji už hotovou? Právě tu stojí zákazník a rád by ji měl hotovu.

Odpověď taky není dlouhá,dejme tomu: ano, mám ji hotovou, jen ji vyleštím zabere to 5 minut i s dovezením, počká si?

V závislosti na to řekne ano, nebo ne a já ji buď udělám hned a okamžitě ji odvezu do prodejny, nebo ji udělám hned a dodám ji druhý den, nebo do dne, kdy si pán přijde znovu, hovor i s mým najitím opravy maximálně na 2 minuty.

A takhle to vypadá vždycky,když si vezmu volno, je jedno, jestli si nechám nějaké opravy nedodělané, protože mají ještě čas, nebo jestli udělám všechno před dovolenou. Protože během doby, kdy jsem pryč se ty opravy hromadí a já je pak musím dodělat dodatečně, kvůli tomu mám i z volna stres, bojím se, co se pokazí tentokrát? Když mám volno, musí za mě někdo být v obchodě. Nesmím mít volno dýl jak týden, jinak by nebyly včas opravy. Někdy mě to vážně štve!

Advertisements
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: